Ve svém povídání se vrátím ještě o pár měsíců zpátky. K obyčejnému nevinnému oddílovému tréninku, který měl ovšem ve finále až neuvěřitelný přesah, a který mě přesvědčil o tom, že to, co dělám a čemu věnuji čas a energii, má smysl. A k tomu, že pořádání závodů / akcí / tréninků vlastně není až tak těžké na to, kolik radosti a zážitků to může účastníkům přinést. To byl pro mě hlavní přínos a dozvuk akce, kterou jsem nazval Sprint Hradem 2015 a uspořádal v září roku 2015 na Frýdštejně.
Více informací můžete získat ze stránek „závodu“ a z přiloženého videa. Sprint Hradem vyhráli Romana Zabořilová a Tomáš Dlabaja a právě druhý jmenovaný je spoluautorem tohoto článku, jehož hlavním poselstvím by mělo být: „Nebojte se pořádat zajímavé akce pro lidi, má to smysl a stojí to za to! A to pro obě strany, protože výsledný pocit z vyhraného závodu a vyhraného pořadatelského „závodu“ je velmi podobný, ne-li lepší!“
POHLED POŘADATELE
Dan: Takové akce je radost pořádat
Každému z nás přináší běh s mapou a buzolou různé pocity, lišící se většinou podle toho kolik uděláme chyb, s jakou náladou už přijedeme na závod, jak se nám líbí terén a trať a hlavně jak nás ten závod baví. Ve finále je to ale právě o tom zážitku z lesa, a i když se zrovna nedaří, tak pocit skvělého proběhnutí zajímavými místy všechno přebije. A právě o tom měl být Sprint hradem 2015.
Stejné je to ale i z opačné strany hradby. Když pořádáte jakoukoliv akci pro lidi, tak to obnáší spousty práce a příprav a stresu, ale to nadšení účastníků v jejich tvářích, vášnivé diskuse v cíli a čirá radost, která čiší z každého kroku po schodech nahoru na věž, tak to zase přebije všechno proklínání sebe sama z toho, „co jsem si to na sebe zase upletl.“ Aneb jak praví jedna stará známá reklama, „když děláte svou práci poctivě, lidé to ocení.“
A tak se zrodila myšlenka udělat ryze zážitkový trénink. „Závůdek“ v našich turnovských podmínkách, kde nepůjde ani tak o vítězství a o čas, ale o zábavu, zážitek, užití si každého metru tratě a navštívení míst, kam se nedostáváme zrovna každý den. A když potom vyjde počasí a přijede tolik zájemců, že musím další odmítat, tak je to čirá radost nejen běžet, ale i pořádat.
Přitom od nápadu k realizaci v tomto případě vedlo jenom pár kroků. Nejtěžší a časově nejnáročnější samozřejmě byla mapa, ale zase to byla legrace kreslit z hradní věže celý areál a přitom odpovídat na neodbytné otázky místním turistům. Jeden pán v kšiltovce libereckých Tygrů měl dokonce veliké povědomí, hned mi vyprávěl, že viděl všechny přenosy z MS ve Skotsku a z middlu a i z jeho vzhledu bylo patrné, že pro rodinu muselo být značně obtížné ho dostat od obrazovky na hrad. Mapa byla zároveň i položkou nejdražší, protože v době mapování sloužila na hradě jiná brigádnice, takže jsem byl nucen zaplatit vstupné. Potom už jen telefonát s panem starostou, domluvení si otevření hradu a bran s panem správcem, ústní nahlášení na CHKO a mohlo se realizovat.
Závod nakonec vyhráli Romana Zabořilová a Tomáš Dlabaja, ale mnohem podstatnější bylo, že si výšlap na hrad snad všichni užili a ten pocit, když můžete vylepšit sto lidem odpoledne, za tu námahu stojí. Nebojte se pořádat podobné akce, protože vězte, že i když se pak budete možná několik večerů proklínat, uděláte ostatním radost. Byla by to i hezká tradice, co říkáte? Jen mi bohužel došly vhodné hrady. I když jeden nápad by možná ještě byl..
POHLED ZÁVODNÍKA
Olaf: O nejlepším závodě roku mám jasno!
Ráznější kolegové snad prominou, když začnu jednou filozofickou myšlenkou: „často hledáme ráj až na druhém konci světa, aniž se pořádně rozhlédneme kolem sebe“.
Věděl jsem, že nejedu na úplně obyčejný trénink. Dle pokynů nás neměla čekat jen pískovcová „města“, ale dokonce pravý hrad. Začalo to jako totální rutina. Ukořistit ve frontě dobrý startovní čas, vynulovat čip a od startu to pořádně narvat, ať to má efekt. A pak rychle přepnout do módu soustředěného závodníka, ať to nemá také efekt ultra trapnosti ve výsledkové listině. Cože to bylo vůbec za měřítko mapy? Naštěstí se nabízí dlouhá obíhačka na jedničku – tak to se srovnám a vymyslím si celou trať. S nějakým chytákem si na mě nepřijdou! První kontroly v lese jsou jen takové rozehřátí. Zato hned první výběh do hradu nabízí fikané alternativy i chytáky. Kdo je připraven, nezaváhá. Hledání v hradních zákoutích ukazuje největší rozkoše disciplíny zvané sprint, když to není „jen o běhu“. Na dvaceti metrových postupech se ztrácejí i minuty. S pocitem hrdosti opouštím hrad a mířím do podhradí, kde se v potemnělém lese s pestrými skalními tvary ukrývají terčíky poslední („to ses ale přepočítal chlapečku“). V lese ještě dobíhám našeho předsedu, kdo to teď komu asi natře? No, ztratili jsme se tam oba. A teď to přichází – otočka mapy – tak tohle je, wait for it, síla! Čeká nás totiž druhé kolo a letíme rovnou zpět do hradu, únava vysoká, rébusy nemilosrdné.
Dobíhám do cíle s hlavou plnou zážitků, jako bych hledal kontroly snad několik hodin. Takhle výborně jsem se naposledy bavil na Park World Tour v Číně v zábavním parku. O nejlepším závodě roku 2015 mám jasno. Panečku, to byl oddílový trénink ve velkém stylu!
Článek převzatý z Ročenky OOB TJ Turnov za rok 2015.
(c) Daniel Wolf a Tomáš Dlabaja 2015
1 komentář: „Orienťák na hrad!“