Příběhy dvou P: PP párty

Díl druhý

2006

Tak a je to tady. Po čtyřech letech končím svojí závodnickou PP kariéru a po hlavě se vrhám do pořádání. Ani jednou se mi i přes dílčí etapové úspěchy nepodařilo tuhle vyhlášenou akcičku vyhrát a zakončil jsem ji loni stylově těsně pod bednou s bramborou na krku. On by mi ten vítězný živý křeček pro mou alergii nakonec stejně nebyl povolen.

Pořadatelskou kariéru jsem odstartoval na stejném místě jako tu závodní. V Žehrovských lesích, na parkovišti. Asi jsem byl již ve své pubertě velmi důvěryhodným, když mě a mým vrstevníkům byla svěřena kasa pro výběr parkovacího poplatku. Naštěstí jsem si již od začátku budoval renomé a dal jasně najevo, že to není práce hodna mé osoby, a tak jsem se nechal na večer přemluvit a vyrazil před setměním sbírat kontroly druhé etapy. Tím jsem se sice připravil o značnou část doprovodného programu a notnou část animovaného bijáku v místním letním kině Komárov, ale za to jsem se jasně přihlásil o slovo v této pořadatelské sekci do budoucích let.

Druhá etapa byla totiž tentokrát trochu z ruky, závodníci jezdili na start autobusy a my autem s obávaným pirátem silnic v malém rudém džípu. Sběratelské začátky nebyly vůbec jednoduché. Já jsem sice dostal vestičku a byl jasně poučen, že ty krabičky ze stojanů prostě musím sundávat, ale o rok starší a zjevně zkušenější kamarád to věděl líp, že to přeci udrží v ruce a pro kontroly vyrazil jen tak.

Už bylo opravdu šero a my jsme stále hledali v borůvčí ztracenou krabičku. Mohl jsem být v kině, koupat se v zašlé sprše chátrajícího kempu Peklo, kde jedinou investicí posledních let bylo zařízení na žetony do sprch a prostě poctivě se chystat na tu párty a já místo toho lezl po čtyřech v borůvčí tam a zpět v koridoru, kudy nejspíše kámoš nesl k autu kontroly. Paráda.

Kino už započalo pouštět reklamy, protože bylo usouzeno, že je v lese dostatečně šero a nám se konečně podařilo nasoukat všechny kontroly a sběrače do malého džípu japonské výroby. Já, nejmenší a nejmladší jsem samozřejmě vyfasoval místo vzadu uprostřed. Zařadit zpátečku a jedem!

Kola jsou v pohybu, ale prapodivná tlumená rána dává vědět, že něco není v pořádku. „Asi barel“, prohodí řidič, vědom si odrazu několika prázdných bílých nádob na vodu z cílového občerstvení ve zpětném zrcátku a zařadí jedničku. Praskání šotoliny pod koly ve starém lomu ale tlumí jasný lidský křik a od barelů k našemu autu běží mávající osoba naznačující, abychom okamžitě zastavili vůz. To nebyl barel, byl to Trenér.

Zpod auta se podaří pomalu vysoukat osobu a postavit na nohy. Zpředu je jasné, že je to náš Trenér. Zezadu skrze cáry dresu mísící se s krvavými šrámy bych ho tedy nepoznal. „To je nápad zavazovat si tkaničky ve slepém úhlu za autem,“ hřímá řidič, „seš normální?!“, syčí Trenér skrze bolestivou grimasu a všichni se shodují, že jsme měli štěstí v Trenérovo neštěstí a džíp má tak vysoký podvozek a nárazník vhodný k úchytu. Jedno auto tedy neplánovaně nabírá směr turnovská nemocnice a my konečně jedeme dát vytouženou sprchu.

O čem ale chci vyprávět hlavně je pracovní náplň večera. Jak jsem totiž postupně zjišťoval k PéPéčkám, jako ke každému pořádnému letnímu závodu patří hlavně večerní zábava a párty. Toho roku se konala v sále vesnického hostince Na křižovatce, vzdáleného necelé dva kilometry od kempu. To je vcelku ideální vzdálenost, která zaručuje relativní klid v průběhu večera v kempu a i klidnější noci, protože většina navrátilců přivrávorá po dvou kilometrech vysílená a notně vystřízlivěná, takže na provozování rámusu už nezbývá moc sil.

Více či méně poklidné společenské večerní dýchánky jsou nezbytnou součástí Pépéček již od samotného počátku. Sice prý tenkrát na první ročník nepřijel reprezentant Hubáček, ale jen jeho bratranec. Luhačovičtí závodníci se přesto dokázali udržet v závěsu za závodníkem Zuzánkem, za kterým dokázali viset dobré dvě hodiny. K jejich smůle se ho ale chytili, až když se vydal po etapě do místního hostince. Poslední dochovaný záznam ale říká, že závodní průkazy v cíli i tak poctivě odevzdali, pouze byly panensky neopíchané.

Připravená piva na PP párty (Foto: Vory)

Připravená piva na PP párty (Foto: Vory)

Já jsem o 15 PP později, dorazil v závěsu mých o rok starších a zkušenějších kamarádů z parkoviště, když už zábava jela na plné obrátky. Notně zašlý sál místní hospody již pamatoval nejednu párty, uprostřed soutěžili rozjaření sportovci o to, kdo z nich vyskočí výš a za barem kmitaly naše starší oddílové kolegyně. Mladý Prvoředitel se rozhodl vyrovnat se s návalem stresu a zodpovědnosti po svém, tak nám akorát stačil udělit pokyn, že by bylo vhodné, abychom za chvíli vystřídali holky na baru a pak mezi řečí zmínil, že vevnitř můžeme pařit, jak chceme, ale hlavně ať neotevíráme francouzské okno na terasu, že je tam udírna, která se nesmí zničit.

Prošel jsem se párkrát vířením na parketu, načež jsem byl odtažen kámošem, který už v tu chvíli vlastně nebyl takovým kámošem, když jsem kvůli němu musel místo většiny skvělého animáku hrabat borůvčí. Vrazil mi do ruky sud a nes. Sud doputoval v pořádku pod barový pult, než jsme si narovnali záda, tak holky se vytratily do hloučku pařících a na nás se hrnulo spousty objednávek. Kámoš se chopil pípy, já zelené lahve a plastových kalíšků a párty mohla začít.

Občas jsem se chopil i pípy, to když kámoš mířil zavřít francouzské okno na terasu, které horkem se potící pařmeni rádi otevírali, aby mohli uniknout tomuhle specifickému párty odéru mísícího se se zatuchlinou starého venkovského hostince a nasát do plic trochu toho čerstvého vzduchu. Hodiny ubíhaly, přehoupla se půlnoc a služba nás dost přestávala bavit. Vyrazil jsem proto hledat nástupce. Ředitel vypadal, že už nám v naší snaze nepomůže a všichni ostatní rozjaření ve víru párty nás ujistili, že nám to jde fakt dobře a oni by už nespočítali ani cenu.

Světýlko naděje se objevilo o další hodinu později. To totiž došla Zelená. Najednou panoval okolo baru zase čilý ruch, ze všech koutů se scházeli více či méně použitelní pořadatelé, které jsem neviděl celý večer, a začali střádat plány, kdo je nejvíce schopný dojet dokoupit zásoby. To vám bylo najednou zájemců! Bohužel to ale moc pozitivní dopad nemělo. Nevyřešil se ani problém se zelenou ani s naším přesčasem, protože se objevilo, že máme hodně jablka a rumu a švestky, a jak se ukázalo, orienťáci jsou vlastně docela přizpůsobiví jedinci.

Zástupy panáků připravené na PP baru (Foto: Vory).

Zástupy panáků připravené na PP baru (Foto: Vory).

Jak ubíhaly minuty, ubývalo práce na baru i lidí v sále. Kámoš nasadil výraz zaneprázdněného číšníka, tak jsem vyrazil zavřít francouzské okno sám a podívat se při té příležitosti po nějakém potencionálním zástupci. Odhrnul jsem závěs, slabé osvětlení výzdoby sálu ukázalo oblak prachu a skrze něj jsem zjistil, že se centrum dění přesunulo na terasu.

V trávě se povalovaly a postávaly hloučky vláčných těl. Ti, kteří se drželi na nohou, se vlnili v rytmu dozvuků hudby, která sem doléhala ze sálu. Tedy alespoň se o to pokoušeli. Jeden pražský závodník se snažil nacpat za uznalého povzbuzování ostatních do udírny po hlavě i zbytek svého těla a ředitel tomu se smíchem přihlížel. Nakonec se dostal tam i ven, ale v ruce mu zůstal komín a vlastně tak nějak vícero dílů se za neutichající salvy smíchu sesypalo jako domeček z karet. Bylo jisté, že nás paní domácí ráno nevyudí, ale stejně tak jisté bylo, že nás příště hodně rychle vypudí.

Odbyla čtvrtá hodina ranní, na sále bylo značně mrtvo, po koutech se povalovaly poslední páry či smolaři, kteří se už páru dnes nedožijí, snad už hodinu jsme neprodali jediný drink a chtělo se nám spát. Už dlouho bylo jasné, že nás asi nikdo nevystřídá, a že takhle to asi na PP párty chodí normálně. Museli jsme konat. Shrábli jsme prachy z pokladny, odpojili zdroj hudby a naposledy zavřeli francouzské dveře. Stylová tečka za mojí první pořadatelskou PP párty, která zapříčinila, že od té doby jsem se za barem už mockrát neobjevil.

Před vchodem jsem od kámoše dostal kolem ramen ruku jedné z velmi vláčných kolegyň pořadatelek a v kulise její jen stěží srozumitelné salvy pochval o šikovnosti našich osob jsme vyrazili na dvoukilometrovou střízlivěcí pouť. Nezafungovala.

 

Líbí se Vám Příběhy dvou P? Přečtěte si další příběh z tohoto cyklu!

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s