Příběhy dvou P: Nic pro velké zadky!

Díl třetí

2007

Po jasném sběratelském a barmanském úspěchu nabrala má pořadatelská kariéra PP raketový směr vzhůru. Naštěstí v té době ještě nebylo povinné disponovat pro stavbu tratí potřebnou plnoletostí a licencí, takže jsem byl jmenován stavitelem etapy.

První etapa, první stavění tratí v životě, navíc na mé nejvíc nejoblíbenější mapě na světě. To prostě nesmím pokazit! To samé si ale myslela i paní ředitelka závodu, takže bylo rozhodnuto, že si to musím někde ještě natrénovat. Oddílu to vyřešilo hned několik personálních problémů najednou, protože dobrovolnosti se sice meze nekladou, ale umění najít dobrovolné pořadatele, kteří dopředu obětují několik večerů a nocí svého života přípravám závodu, určité meze má. Tak proč to nehodit na mladé, ti mají sil dost. Tak jsem se stal vedle letních Pépéček ještě stavitelem jarního oblastního závodu.

Hlavně to nesmí být dlouhý, ale ani příliš krátký, tady máš směrné časy.“ „ Je to middle, musí to být těžké, ale né že to celé namotáš v tom hnusným hustníku!“ „Na start musím dojet autem, abych tam všechno dovezl, ale nedělej ho na cestě, ať projedou cyklisti.“ „Udělej to dost ve skalách, ať se to lidem líbí, ale tady do těch a tady do těch nesmíme, to je první zóna CHKO!

Hlavu jsem měl jak pátrací balón, už jsem postavil dost tréninků i pěkných tratí, ale jak mám stavět pěknou trať, když mi pořád někdo něco mění a přikazuje? Start jsem měl na velké cestě, tak jsem ho vysunul na průsek hustníkem vedle, ať má dušička klid. Průsek byl samozřejmě zarostlý ostružinami a jinými šlahouny jak pralesní žínka, že šéf startu se tam od rána za notného mrmlání oháněl ráno křovinořezem, aby si měl kam postavit stoleček. Inu, nepochválili mě.

Závodníci začínali z průseku rovnou do tmavě zeleného hustníku a bažin, aby si to pořádně užili a hned úvodní kontroly byly pěkně obtížné, jak je na middlu zvykem. I děti si to užívaly, byly skutečně až nadšené, jen jejich potrhaný doprovod poněkud prskal.

Po rychlé rovinaté pasáži konečně přišly skály. Duše závodníků přeci musí skákat radostí a před cílem si je hezky udobřím. Skalní věže, průchody, pečlivě jsem vybral ty nejhezčí místa na kontroly, které les nabízel. V cíli hezky pozoruji měnící se výrazy ve tvářích doběhnuvších, když doběhne, přesněji spíše dojde skupina dam v nejlepších letech a kilech včetně naší paní trenérky, která se nám jako dětem vždy hezky věnovala a vedla nás našimi prvními krůčky s buzolou. „Krásné, opravdu moc hezky jsi to postavil Danku, jen ta dvanáctka, ta nám dala.“ Upnul jsem zrak na skupinku dam a tikal z očí do očí, které si mě měřily pohledem. Nasadil jsem výraz nechápavé ovce, nebo spíš malého pokorného beránka, snad jako aby pokračovala v její kritice. „Podívej se na sebe, takový krásný mladý hubený kluk, ale podívej se na nás, my už máme svá kila a lepší už to nebude. To nám nemůžeš dávat kontroly do takhle úzkých průchodů. Čtyři jsme se tam seběhli a musely čekat, než tam přiběhne nějaký dorostenec a kontrolu nám orazí. Inu, musíš myslet i na naše velké zadky!

Tak jsem se s pomyšlením na velké zadky veteránek z oblasti pustil do stavby první etapy PéPéček na Drábovně. V šestnácti letech s obvodem pasu pod 60 se těžko vžívá do role paní z kategorie D65, ale nevzdal jsem to. Nejprve jsem se snažil si každý průchod vedoucí ke kontrole radši dvakrát projít s rukama v bok, když to nešlo, tak alespoň s nataženými pažemi podél těla a dlaněmi a prsty vykroucenými kolmo na paže a napnutými od těla v úrovni boků, ale bylo mi stejně nad slunce jasné, že to místy bude problém.

Nucený výběh na mapový start a potom už jen krásné proběhnutí nebo totální ztracení se v krásných labyrintech. Stovky vlčáků hladových po zážitku se vrhli po sedmi letech konečně opět na Drábovnu, po mých tratích. Mnozí se mi smáli, postavil jsem middle kratší než odpolední sprint. Délky tratí většiny kategorií nepřesáhly metu dvou kilometrů. „Po letech se dostaneme na Drábovnu, tak jsem si to chtěl alespoň užít“, vypráví na startu rozladěný, ale natěšený veterán. Byl jsem předem odsouzen k zatracení.

Moje stavitelská PPremiéra. Ročník 2007, 1. etapa. Etapa byla velmi pozitivně hodnocena, ikdyž dnes bych to nazval řetízkem..

Moje stavitelská PPremiéra. Ročník 2007, 1. etapa. Etapa byla velmi pozitivně hodnocena, i když dnes bych to asi nazval řetízkem..

 

Nakonec vítězné časy většiny dospělých kategorií neklesly pod třicet minut, spíš pod čtyřicet, někde pod padesát. Líbit se to tedy muselo všem. Skoro v každé kategorii se dokonce našel někdo, komu se to muselo líbit opravdu moc, když se jeho čas na 1,7 km dlouhé trati vyšplhal k hodině a půl. Byl jsem zatracen jen na půl.

I přesto, že jsem poznal, že se nejde zavděčit všem, že i na krásném závodě si každý rýpal najde svojí kaňku, že veteránům se nezavděčíte nikdy, protože pro někoho je to moc těžké, pro někoho moc lehké, pro někoho moc rychlé a někdo měl radši zůstat doma a přepustit místo jinému. Jó, kritika se k Vám dostane vždy a rychle, zato chvála jenom občas. Ale dostala se, od eliťáků, dokonce i od veteránů, zprostředkovaně od cílařů, od vyčítání i od paní ředitelky. Tímto jsem byl definitivně povzbuzen a nakopnut ve své stavitelské kariéře pokračovat i pro první etapu příštího ročníku. A vyšlo to!

 

Líbí se Vám Příběhy dvou P? Přečtěte si další příběh z tohoto cyklu!

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy dvou P se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s