Příběhy dvou P: Pst! A bacha na kytičky! Seš v CHKO!

Díl čtvrtý

2007

Má pořadatelská kariéra na PéPéčkách rostla pravda raketovým tempem. Chodil jsem si s nosem nahoru podél cíle ve vestě pro roznašeče kontrol, užíval si, že nemusím nalévat vodu v cíli ani trpět na parkovišti. Hned druhý rok pořádání a už jsem to dotáhl nejen na stavitele etapy, ba dokonce i na koordinátora roznašečů.

I když je pravda, že tuhle zajímavou pozici jsem si vyzkoušel jen díky tomu, že náš dům se nacházel hned vedle cíle dvou etap, a tak jsem nabídl naší garáž jako dočasný sklad kontrol a výchozí bod jejich roznašečů. Takže mi rovnou přibalili i jejich koordinaci a programování krabiček, aby se nemusely vozit na prezentaci. V té době se ještě razil systém, že každý stavitel si zároveň i rozděluje oblasti pro roznašeče sám, takže jsem pravda koordinoval hlavně první etapu a v té nedělní třetí už to měla být jen pohodička a dozor. Jenže má kariéra málem nabrala nečekaný pád.

Za všechno zase mohla ta proklatá PP párty. Tentokrát již poučen z minulého roku, že není radno tlačit se za bar, a s nosánkem nahoru, že jsem ten stavitel, a tak tam nemusím makat do noci, jsem se druhé straně baru radši vyhýbal, a tak mi nezbylo nic než si párty řádně užít mezi závodníky. Je mi přeci šestnáct, už můžu!

Párty v maloskalské Sokolovně léta páně 2007 měla několik hitů, některé si pamatuji jasněji, některé matně. Vše začalo spartakiádou. Ne že bychom se v deliriu vrátili o 30 let v čase, ale notně veliká skupina orienťáků, zástupců silného ročníku 1977, dospěla do kristových let. A tak celé PéPéčka pojali jako jednu velikou oslavu. Byla pro ně vypsána vlastní kategorie DH30, závody si vyloženě užívali, a aby si je s nimi dokázali alespoň trochu užít i ostatní, secvičili proto pod vedením pardubického kapitána, jehož přezdívka připomíná popěvek, spartakiádní sestavu. Nezapomenutelné číslo, rudé trenky, bílá tílka, potom druhý hit – zelená s mlíčkem a všechno jsem to málem zapomněl.

To ráno mě probudilo šramocení, zaostřil jsem na známý obličej hodné paní z prezentace, která už se otevírala, a bylo nám mírumilovně naznačeno, že bychom měli vstávat. Byl jsem spolu s dalšíma kámošema ve skladu materiálu v oficiálním kempu a při pohledu na hodinky nebylo opravdu na co čekat. Rychle vzhůru do práce! A to vzhůru doslova.

Když jsem se vyškrábal šíleným kopcem k naší garáži, zbylo tam už jenom několik mých krabiček a připravená vesta. Nasoukal jsem se do vesty a vyrazil zdolat několik dalších výškových metrů ke kontrolám. Po jednom kroku vpřed a vzhůru většinou následovaly dva kroky zpět a dolů než se mi za zády zjevil strom, kontroly ale byly rozneseny, včas a řádně, a tak jsem se mohl vrátit, poslat čip na kontrolu a pořádně si odpočinout.

Vracející se zanašeči ze vzdálenějších kontrol mě vytrhli z lelkování, zrovna když jsem skoro usnul, když nám spočinul zrak na krabičku a volný stojan s kódem 36 uprostřed místnosti. To je přeci divný, že by stavitel vynechal zrovna tento kód. Navíc já roznášel kontroly se sousedícími kódy, ale 36 jsem přeci určitě nemohl na roznos mít já?!

Neměl, nejspíš ji nikdo neměl, ale závodníci ano. Prostě byla hned vedle mých kontrol, ale stavitel mi ji nezahrnul do výřezu a já jsem to nezkontroloval ani neodhalil. Závod byl právě odstartován. Takový sprint by probral každého. K mé smůle to byla navíc rozběhová kontrola. Naštěstí tam zatím postávalo jen pár zástupců z kategorie evidentně příchozích, takže kontrola byla nenápadně zapíchnuta ke štítku pouhých šest minut po startu a problém byl vyřešen.

Byl jsem ale pro další průběh etapy degradován na obsluhu občerstvovací stanice. Nebylo to tedy asi úplně za trest, navíc o aféře „controlgate“ věděli zatím jen tři lidé, ale zdál jsem se málo vytížen a občerstvovačka značně přetížena. Má kariéra tak vykázala strmý pád. Ale ve finále to byla další cenná a zajímavá pořadatelská zkušenost, a jestli mě neprobralo roznášení, tak práce na občerstvovačce určitě.

PP_obcerstvovacka

Normálně od pořadatelů slýchávám, že po párty chtějí na občerstvovačku i dobrovolně. Nalít pár kelímků, pak si tam zdřímnout. Pohodička. No jo, ale to by nesměla být na Drábovně a ještě takhle speciální. Stavitel ji totiž umístil přímo na mapový start. Ono to tedy bylo dost prozíravé řešení v tomto autem nepřístupném terénu, na vrcholu centrálního hřebene, uprostřed mapy, všechny kategorie tudy na ideálním postupu probíhají hned několikrát, navíc hned po startu.

Kdo by tedy pil hned po startu že. No, vzhledem k tomu, že ostrý start byl dole u silnice a závodníci museli vystoupat hezkých 30 výškových metrů jen na mapový start, tak se většina ráda napila už při první návštěvě. Potom při druhé, někteří při třetím průběhu. Já jsem se taky rád napil hned při první návštěvě, když jsem zjistil, že zásoby vody nejsou veliké a studánka je dole u silnice. Ono když si takhle potřetí s kámošem vyjdete ten krpál s barelem vody v ruce a dalšími patnácti litry v krosně na zádech, tak si najednou začnete vážit každé kapky této životadárné tekutiny, asi jako závodníci po hodině a půl bloudění mezi pískovci. Naštěstí, když zrovna nedocházela voda, tak to byla opravdu docela pohodička a dalo se krásně odpočívat.

Alespoň tedy do té doby, než přiběhl jeden ze závodníků, nabídl si u nás sněhobílý plastový šálek studené vody a posadil se s ním k nám na lavičku. Dopil, odložil kelímek a zeptal se: „Pivo by nebylo?“.

„Nevadí, voda postačí“, vyčetl si sám naší odpověď z překvapených tváří dvou vyjukaných dorostenců. Vyjukanost zesílila, když se se stejnou otázkou vedle posadil další závodník. Za chvíli už tam takhle seděly tři dámy a čtyři pánové, když doběhl za notného povzbuzování ostatních další, který si nesl v batůžku konečně to pivo. Účastníci kategorie HD30 právě dokončili násilné převzetí naší občerstvovačky a bez salv smíchu a bujarého povzbuzování nenechali v klidu napít už žádného závodníka.

Sám ještě notně společensky unaven jsem se pokusil naznačit, že snížení zvukové hladiny o pár decibelů by možná pomohlo v našem dalším snažení, uspořádat ještě někdy závod v takto chráněném území a mojí hlavě přežít. Chvíli to zafungovalo, ale podepsal jsem si tím ortel, že nepřežije. Chudák paní veteránka, která se celá polila, když se při jejím komentáři na krásu dnešního závodu, ozvalo sborové ohlušující „Pššt, ticho!“. Nebo ten starší pán, který si málem vyvrkl kotník při pádu z dřevěné lávky na pěšině, když jeho klapotavý běh směrem k občerstvovačce byl počastován ohlušujícím výkřikem: „Nedupej! Seš v CHKO!“.

Některé ženy se podařilo povzbudit do další části závodu popisem jejich tělesných proporcí a ženských předností, které jim v závodních elasťácích krásně vynikaly. Některé veteránky se zase krásným popisem podařilo urazit. Servítky si nebral nikdo a před nikým. A než se sešla celá kategorie tak, aby mohli sborově pokračovat v narozeninové trati, nikdo se už v klidu nenapil. Ale o to přeci nikomu nešlo.

Nám nezbývalo než se naladit na stejnou vlnu a myslím, že pro svoji zkušenost s obsluhou občerstvovačky jsem si lepší příležitost vybrat nemohl. Ještě dlouho po opuštění občerstvovačky příslušníky kategorie HD30 se lesem neslo to hlasité „Pššt! A bacha na kytičky!“.

 

Líbí se Vám Příběhy dvou P? Přečtěte si další příběh z tohoto cyklu!

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s