Díl šestý
2010
Otevřu oči. Vysoko nade mnou se tyčí koruny vzrostlých borovic, které se ani nepohnou. Je snad úplné bezvětří a klid. Mezi jehličím prosvítají sluneční paprsky, které dnes mají enormní sílu. Mžourám očima a ostřím na paprsek, který několik metrů nad mým obličejem vykresluje částice prachu a pylu, které se jen tak ledabyle vznášejí ve vzduchu.
Pootočím hlavu a prohlížím si zelené lístky borůvčí, které obklopuje mou hlavu. Hned se mi vybavuje jeho prapodivná pachuť v ústech, kterou rázem cítím pod jazykem. Bohužel borůvky už nerostou, a tak si matně vybavuji, že jsem před chviličkou testoval výživovou hodnotu jejich listů. Neúspěšně. Nejen že to ničemu nepomohlo, ale k výživné listové zelenině mají opravdu daleko.
Cvičně zkusím hadičku od camelbaku, jestli tam přeci jen nezbyla ještě kapička vody, protože v puse mám jak na Sahaře. Nezbyla. Nadechnu se, čímž na Sahaře rozpoutám prachovou bouři a pokusím se zmapovat situaci a odhadnout mou polohu na mapě. Za sílícího praskotu větviček se ke mně přiblíží chrastavský dres. „Jsi v pohodě? Co tady děláš?“, táže se kamarád. „Asi jo, díky!“, zhodnotím rychle situaci. „Jen jsem musel vteřinku odpočinout, dostal jsem žaket.“, odvětím k jeho spokojenosti a pošlu ho dál vstříc kontrolám. Zjišťuji, že jsem tak necelý kilometr před cílem, to dám, ujišťuji se. Protáhnu tělo, jako při ranním vstávání a vydám se k cíli. „Tak jsem si vteřinku odfrkl, no a co!“
Boj na doběhu middlu na Euromeetingu při PP 2010.
Ročník 2010 byl v mnoha ohledech ročníkem speciálním. Pro mě osobně hlavně tím, že jsem dostal opět po letech možnost Pěkné prázdniny běžet. Teda ne úplně PéPéčka, ale mezinárodní utkání reprezentačních družstev Euromeeting, který jsme se uvolili pořádat ruku v ruce s PP 2010 v Srbsku a na Branžeži.
Já, v té době ještě naděje českého juniorského OB, jsem byl nominován do českého týmu, abych nasbíral nějaké ty cenné zkušenosti z velkých závodů a okoukal od starších harcovníků, jak že se ten orienťák běhá. A také jim ukázal, jak to běhají místní borci. Tak jsem se poprvé a naposledy od derniéry v H14 dostal na PP na druhou stranu barikády a nastoupil na start.
Bylo to zvláštní, neb jsem byl zvyklý vrtat se v mapách, vymýšlet, kde bude jaká etapa, zajímat se o stavbu tratí. Tentokrát jsem nebyl k ničemu připuštěn, neúčastnil jsem se balení map ani žádných příprav a na PP dorazil v pátek spolu s českou reprezentací. Prvním závodem byl middle, který stavěl Judmis v okolí Chrb a Sněhurky, dvou nejskalnatějších kopců na Kosti. Forma nebyla bůhvíjaká, však jsem toho také od juniorského MS v červenci dříve toho roku moc nenaběhal, ale poprvé (a naposledy) jsem běžel velký závod na opravdu domácí půdě, takže jsem se opravdu těšil.
PéPéčka jsou sice krásným závodem a je radost je pořádat. Ale mají i jednu velikou nevýhodu, a sic že je nemohu běžet. Tentokrát jsem jednou v historii přetavil tuto nevýhodu ve výhodu a terény PéPéček si mohl naplno užít i v lese i s přidanou hodnotou v podobě Euromeetingu.
Páteční krátká trať se mi docela povedla. Na nejlepší chlapy jsem tenkrát opravdu neměl, ale neskončil jsem poslední a užil si pěknou trať v domácím terénu. Dokonce jsem při ztrátě dvou minut na vítězného fiňáka nakoukl do elitní desítky a zaznamenal tak asi svůj závodnický vrchol na PéPéčkách. A to se v konkurenci 40 borců z Evropy počítá.
Sobotní štafety, které byly na programu mezi dvěma etapami PP, byly poměrně pořadatelským oříškem. Ten jsem ale naštěstí já tentokrát louskat nemusel a mohl si ho naopak vychutnat. Byl jsem nominován na druhý úsek. Předvedl jsem spíše slabší výkon. Přes poledne panovalo neuvěřitelné vedro a parno, ve kterém mé tělo podat elitní výkon bohužel prostě neumí. K tomu pár malých chybek z přehřátí mozkových závitů, ale nakonec sedmé místo spolu s Dýmem a Dejvem, jako druhá nejlepší česká štafeta, bylo opět přes to všechno docela ucházející. Teď rychle do rybníka a připravit se na nedělní královskou klasiku.
Dým mi předává štafetu na Euromeetingu při PP 2010.
Večer jsem místo banketu navštívil na chviličku PP párty, která se ale ten rok příliš nevydařila. Jednak byla „open air“ v letním kině, což ani nevadilo, protože bylo hezky, ale hlavně byl prodej občerstvení částečně v režii paní majitelky, která jednak evidentně nebyla nastavena na stejnou vlnu, jako opivění orienťáci a druhak chtěla samozřejmě hlavně vydělat, a tak se jí vůbec nezamlouvaly praktiky našeho orienťáckého baru. Ale určitě to šlo řešit i jinak než ohánění se sekyrou po našich barmanech.
Chudáci rozjaření orienťáci se museli později večer z areálu evakuovat a nezbylo jim než najít útočiště na skalách poblíž, což se evidentně také nelíbilo, a tak se někteří proběhli i v noci před přivolanou hlídkou. To už jsem ale dávno chrněl v klidném kempu a poctivě se připravoval na nedělní klasiku.
Ta startovala v severní části Žehrovských lesů u Skokov a vedla až do Srbska. Vedro snad ještě větší než předchozí den a kopcovité parametry tratí nevěstily dohromady pro mě nic dobrého. Ale boj se nemá vzdávat předem, že?
Přípravu jsem nepodcenil, naplněný camelbak, za pasem energetický gel, v kapsičce tabletu a hurá na start.
Po startu pár kontrol ve skalách a hned delší postupy přes rokle na severní Kosti. Nasazuji takové tempo, abych závod hlavně dokončil, a docela jsem chytil i dobrý závodní rytmus. První občerstvovačku míjím, občerstvuji přeci důkladně průběžně. Závod se láme do druhé hodiny, při postupu stinným údolím dávám tabletu a skoro můžu i přidat. Paráda.
80 minut. Trochu mě děsí, že voda v camelbaku dochází, a to se blížím teprve k výměně mapy. Ale není to daleko od centra, snad to potom už bude jenom přímo. Chci dát gel, abych ho tam zapil na občerstvovačce, ale ten se mi trhá a rozkydne přes celou mapu. V mapě nevidím nic. Pokouším se ho olíznout z mapníku a namapovat, abych zachránil co nejvíc gelu i mapovou chybu, ale moc se to nedaří. Po boji je mapník konečně dole, gelu jsem neměl ani třetinu, mapa přilepená k ruce, ideální stav. Odtrhávám mapu od ruky, beru si novou na výměně, pro jistotu dám ještě tři kelímky do závěru a běžím dál.
Docela šok, když se mi konečně podaří rozbalit novou mapu. Sice už jen pár kontrol, ale ještě dva velmi dlouhé postupy přes kopce. Sil už není moc, vedro je neúprosné, vody pomálu. Výchozí situace není moc dobrá, ale vracet na občerstvovačku už se přeci nebudu.
Za devět minut zvládám první dlouhý postup, teď jeden krátký a poslední dlouhý postup na poslední kopec závodu. Přebíhám paseku, slunce pálí na hlavu, jsem definitivně bez vody a i teď už i bez sil. Marně hledám pár borůvek nebo něco, co by mě zachránilo. Tělem zmítá zimnice z přehřátí. Už je to přeci kousek do cíle, ale tělo dál prostě nechce. Dobrovolně padá do borůvkové lóže. Dobrá tedy, vteřinku si odpočinu.
Závod jsem dokončil v čase necelých 140 minut totálně vyčerpán, i když konec se mi běžel kupodivu zase docela dobře, ale důležité je, že jsem dokončil a vtipné je, že jsem nebyl poslední. Při pohledu do mezičasů ale moc nechápu inkriminovanou kontrolu, kde mě přepadla krize. Čas na postupu na 33 minut a ztráta na druhý nejhorší mezičas více jak dvacet.
Okno z alkoholu se někdy občas může přihodit, ale okno ze závodu jsem zažil poprvé. Bohužel můj argument, že jsem určitě nemohl běžet 140 minut, ale jenom 120, protože víc si ze závodu nepamatuji, u hlavního rozhodčího neuspěl. Časomíra si pamatuje.
No, moc tomu nevěřím, ale zdá se, že polední siesta byla nakonec opravdu vydatná. A jaké z toho plyne ponaučení? „Když nemůžeš, dej si dvacet!“
Video z Euromeetingu 2010 pro navození té správné atmosféry.
Líbí se Vám Příběhy dvou P? Přečtěte si další příběh z tohoto cyklu!
Dan Wolf 