Příběhy dvou P: Jak jsem skončil s orienťákem

Díl první

2001 / 2002

To sobotní ráno bylo prazvláštní, nechtělo se mi z postele, ale zároveň chtělo. Dost jsem se se sebou pral a potom i s tátou, který mě přišel vytáhnout z postele. Ve čtvrtek jsem se byl představit na tréninku a v sobotu už mám jet závodit? Vždyť já o tom sportu nic nevím, jak se to běží, co když se tam někde ztratím? Zatímco mi kolovaly hlavou různé značně pesimistické myšlenky, už jsem seděl v autě vedle tatínka a pozoroval podzimní krajinu osvícenou ranním sluncem. Zastavili jsme nabrat kámoše ve vedlejší vsi. Ten se zjevně k nápadu zkusit nový sport stavil ještě skeptičtěji, neboť se rozhodl se řádně rozcvičit a dát si několik koleček kolem domu. Rychlost a mrštnost se mu nedala upřít, na to že mu bylo 10, neboť  našim pánům otcům se jeho styl rozcvičky nelíbil, a když kroužil už páté kolo a stále ho nemohli chytit, tak se jejich zadýchané rudé tváře rozpalovali spíše do běla. Já pozoroval to divadlo přes napůl stažené okno automobilu již smířen se svým osudem orientačního běžce.

Když se ho podařilo konečně přikurtovat pásy na vedlejší sedadlo, nebránilo nám už nic vyjet vstříc novému dobrodružství. Na místě jsme dostali prapodivný červený čip na prst a základní instrukce od nějaké hodné paní z oddílu, protože trenér, kterého jsem již znal, byl prý zrovna někde v lese. Instrukce zněla „čas, který máš ve startovní listině, si přičti k hodinám 10:30 a v tu dobu budeš startovat. Vezmeš si mapu své kategorie, jo a máš to po fáborkách.“

Na startu táta vyrazil vedle koridorů a poctivě je spočítal, aby od blikajících hodin odečetl správně čas, který mi zbývá do startu. Když jsem potom vstoupil natěšen do lesa, tak jsem byl zlou paní na startu vykázán, že mám ještě tři minuty čas. Naštěstí jsem si zapamatoval alespoň druhou instrukci, že to mám po fáborkách, tak jsem na nic nečekal a vyrazil. Mapu jsem si vzal, aby se neřeklo, oprášil své poctivě nabité zkušenosti z krosových přeborů a oběhl jsem trať do cíle. Tato taktika mi v nabité konkurenci vynesla třetí místo a bylo jasno. Tenhle sport mě bude bavit.

Kontrola při PP 2002

Kámoše to naštěstí taky chytlo, lyžování to sice nebylo, ale když ještě nebyl sníh, tak to přeci jen není zas tak špatná alternativa. Takže pro veliký úspěch v neděli ráno už nebyla rozcvička a dokonce jsme vyrazili sami velkým starým žlutým klubovým autobusem plným cizích tváří v šusťákových bundách směr Liberec. Několik milých tváří se na nás pořád usmívalo a předkládaly nám nejrůznější rady, tipy a triky. Tváře už si vybavuji jen nějaké a matně, radu už jen jednu jedinou. „Nemusíte to běhat jen po těch fáborkách, můžete si to klidně i zkrátit mezi kontrolami.“ Vzal jsem si to k srdci a vyhrál. Tak jsem definitivně začal s orienťákem.

Slezl sníh, my jsme slezli z lyží a opět nasedli do klubového autobusu. Fáborky jsme už v lese nepotkávali a docela si tykali s mapou, jak největší mazáci. Celé jaro jsme tam ale každou cestu poslouchali o nějakých Pépéčkách. Nevěděl jsem, co to znamená, asi nějaká nová cool oddílová nadávka, ale bylo mi trapný se ptát. Přeci Pépéčka musí znát každý, tak jsme to začali používat i my.

O pravém významu jsme byli poučeni před začátkem prázdnin. Těšil jsem se na prázdniny jako na každý závodní víkend, no vlastně možná ještě víc, ale zase vzhledem k faktu, že si krom školy dává pauzu i oblastní žebříček, byly by ty víkendy možná přeci jen lepší. Prázdniny každopádně nabraly nový rozměr, pche nějaké Chorvatsko, nejvíc jsem se těšil na Pépéčka. Dlouhé čekání se konečně nachýlilo, do party jsme přibrali další kamarádku a bílým žigulem její mamky vyrazili.

PP 2003

„Logo PP 2003″, stránky PP 2002 již nejsou dostupné.“

Dopoledne to bylo pěkné proběhnutí v hlubokých Žehrovských lesích, nevyhrál jsem zrovna tedy, ale poprvé jsem běžel ty Pépéčka! Další novinka přišla hned odpoledne, protože jsme zůstali a běželi navečer ještě jednou.

Trať Žehrovským polesím příjemně ubíhala, občas jsem si utrhl nějakou tu borůvku, abych se v tom parnu osvěžil. Jo skoro dvoukilometrová krátká trať skrze vývraty prodejce Bohouška, to dá zabrat. Po chvíli se začalo smrákat a nebezpečně zatahovat. Někde v dáli uhodil hrom a já začal mít strach. Stál jsem na rozcestí, okolo hustý les, křoví, které bylo minutu od minuty tmavší, pak se spustil déšť a já tam pořád stál a nevěděl, kde jsem. Velké dešťové kapky pleskaly o moji mapu, která pomalu získávala skupenství hadru na podlahu a poctivě plotrem dokreslená trať začala ronit krvavé slzy. Já také začal ronit slzy.

Dann_2003

Naštěstí jsem poznal, že v nouzi poznáš kamaráda, a já poznal notně prošedivělou paní v dlouhém strakatém dresu, která mi pomohla najít cestu z té zakleté bažiny. Zmáčený a psychicky vysátý jsem upaloval silnicí podél různobarevného hada stojících aut a marně hledal vysněný bílý článek. Vysílený jsem doběhl na konec řady někam za vesnici doprostřed lesa, abych se slzami v koutku očí ploužil zase zpátky. Ujeli mi.

Samozřejmě po návratu na shromaždiště jsem zjistil, že auto bylo pouze iniciativně přeparkováno blíže k centru dění a všichni tam na mě už dost dlouhou dobu netrpělivě čekali. To ale už bylo pramálo platné v tom, abych dokázal změnit své jasné rozhodnutí. Právě tam na PéPéčkách jsem poprvé skončil s orienťákem.

 

Líbí se Vám Příběhy dvou P? Přečtěte si další příběh z této série.

Reklamy