Příběhy dvou P: Vzestup a pád PP sprintu

Díl sedmý

1992 – 2016

Píše se rok léta páně 2011 a já sedím nad počítačem a lámu si hlavu, jak postavit sprint. Předchozí dvě sezóny jsem stavěl dvakrát za sebou tratě mistrovství naší oblasti ve sprintu, vždy ale ve městě, nebo alespoň částečně v obci. Tentokrát na mě z mapy místo domů koukají skalní bloky a místo ulic průchody mezi srázy. Což není vůbec špatná varianta, ale co ty vrstevnice mezi nimi?

Na jednání se správou CHKO dříve toho roku se nám podařilo prolomit ledy a bylo nám umožněno rozšířit naše mapy u Kacanov směrem k Hruboskalskému skalnímu městu. A právě tam, na konci zapomenutého údolí v těsném sousedství hranice Zapovězeného lesa (Přírodní rezervace Hruboskalsko, pozn. autora) nám mapa odkryla nádherné skalní městečko s impozantními mrakodrapy v podobě vysokých skalních věží. Takový malý Dubaj na okraji Kacanov. To prostě musíme plně využít! A tak bylo rozhodnuto zvětšit mapu do většího měřítka a udělat tam sprint. Respektive „PP sprint“.

Teď se ale vraťme na úplný začátek, protože bych se chtěl hlavně podívat, jak se vůbec tento „sprint“ na PéPéčka vloudil. A světe div se, on se tam nevloudil jen tak, on tam byl sprint od samého začátku. Protože již první ročník se skládal z dokonce dvou sobotních kol sprintu na mapě Kozlov a nedělní klasické trati na Svaté Anně. Zajímavé je, že se tento „sprint“ běžel na mapě 1 : 10 000, takže to byla vlastně regulérní krátká trať, která se maskovala za sprint, i když přitom vůbec nemusela.

Kozlov pro dvě etapy „PP sprintu“ v roce 1992.

Když jsem si v roce 2012 lámal hlavu, jak vyřešit druhou etapu, která na Malé Skále bývala problematická, neb jsme měli vždy povolení do tamního lesa pouze na dvě etapy a třetí jsme museli udělat ideálně mimo CHKO, po dlouhém váhání jsme zvolili experiment v podobě sprintu částečně v obci. Myslel jsem, jaký je to průlom mít na PP „vesnický“ sprint, ale opak byl pravdou. Stejný pokus a vlastně se stejným výsledkem zkoušeli naši předchůdci již na prvních PéPéčkách v samostatné České republice, tedy v roce 1993. Tehdejší ředitel závodu doslova poznamenal: „Pořadatelská souhra nás provázela i na tradičních dvoudenních závodech v srpnu. (Naprosto super je, že už po jednom roce byly tradiční. Prostě PéPéčka!) I když nové mapy Šetřilovsko byly vytištěny dva dny před závody, proběhly všechny etapy v pohodě. V městské etapě, na tréninkovém prostoru, mělo poměrně mnoho lidí problémy s orientací, někteří i přeplavali Jizeru. Protože se však lidem více líbily tratě, které Jirka Konopáč postavil ve skalách, ani sponzorský efekt městské etapy nebyl výrazný, příští rok se opět vrátíme do skal.“ A tam se PP usadily až do onoho roku 2012.

První „městská“ „sprintová“ etapa v histori PP v roce 1993.

Skalní sprint ve 20. ročníku v roce 2011 v již zmíněném kacanovském Dubaji byl pecka. Sice to nebyl zrovna sprint, vítězné časy přes 20 minut, rychlý běh se mezi skalami místy provozovat nedal, ale byla to velmi povedená a chválená skalní lahůdka. Ale i u té se našlo spousty kritiků. „To nebyl sprint! To byl middle.“ „Bylo to parádní, ale se sprintem to mělo společný jen mapový klíč!“ „Proč to nepojmenujete middle, když je to vlastně middle?“ To mi dodalo odvahy a na další rok jsem uchystal sprint, který byl opravdu sprintem, částečně i po vesnici. A máte to!

A měli jsme to i my. „Na PP jezdím kvůli skalám, ne abych běhal sprint po vesnici..“ (přitom minimálně úvodní třetina byla na skalnatém kopci). „A ještě je startovné jako balíček, takže nás nutíte to běžet..“ Nikoho nenutíme, ale inu nezavděčíš se. Je pravda, že PP 2012 byly trošku jako Tour de France. Z půlky pro sprintery, z půlky pro vrchaře. Prolog sprint na turnovském zámku, pak skalní lahůdka na kopci na Zbirohách, sprint po Malé Skále a kopcovitý epilog na Drábovně. Mně by se to líbilo.

Stejně jako před 20 lety i tentokrát jsme se ale následující ročník radši vrátili do skal. A rovnou opět k „PP sprintu“. Nikdy se nezavděčíme všem, ale všechny na to můžeme alespoň připravit již před spuštěním přihlášek. A tak se jako druhá etapa v rozpise PP 2013 objevil „PP sprint“. Tentokrát se běžel v krásném skalním labyrintu Boreckých skal, časy vítěze se pohybovaly okolo dvaceti minut a snad všem se to i líbilo. Tento ročník a i ty následující (2014 – plotny na Branžeži, 2015 – skalní labyrinty nad Jezírky) se tak staly zlatou érou PP sprintu.

PP sprint 2013. Rychlá náhorní plošina a náběhy do stěn Boreckých skal.

Možná si ale lámete hlavu, proč ten „sprint“ vlastně pořád pořádáme, když jsou s tím takové problémy a neuděláme radši regulérní middle. I to má samozřejmě svůj důvod a svůj původ.

PéPéčka mají od samého začátku tři etapy. A od samého začátku (až na pár výjimek) jsou pouze víkendové, dvoudenní. To znamená v sobotu dvě etapy. A to přináší nejen náročný program pro závodníky, ale hlavně pro pořadatele. Spousta přesouvání, převážení materiálu, přestavování startu a cíle, často i poměrně daleko a vždy v krátkém čase. S rostoucím počtem závodníků se zkracuje i čas mezi etapami a je tedy nutné držet relativně krátké vítězné časy a časové limity etap. A jaká disciplína je nejkratší? Sprint.

Z počátku bylo vcelku jedno, jestli se to jmenovalo „sprint“ nebo „krátká“. Sprint v dnešním slova smyslu v té době ještě neexistoval a krátká trať byla v plenkách a byla to spíše kratší klasika. Takže to byl prostě krátký závod do půl hodiny a nikdo to neřešil. Jenže disciplíny se vyvíjeli a stejně tak i jejich pravidla a řády a v případě sprintu i specifický mapový klíč.

A tak zatímco nejdříve to byl sprint a běhalo se na „desítce“, později to byl jednou sprint a jednou zase krátká, ale pokaždé se to běželo na podrobnější „pětce“, kolem roku 2006, kdy se začínají mé příběhy, se tato nevyjasněná situace musela začít řešit. Do té doby se dlouhá léta běhala odpolední etapa na běžné mapě v lesním mapovém klíči v měřítku 1 : 5 000. V roce 2006 už byl ale sprintový mapový klíč a tato velká měřítka byla vyhrazena právě sprintu. Tak se na PP běžely v sobotu opět dvě krátké tratě, a to na mapě 1 : 7 500. Takový zdravý kompromis.

Ale i tomu byla brzy učiněna přítrž a bylo rozhodnuto na vyšších místech, že žádný oficiální rankingový závod se rozhodně na žádných pseudoměřítcích běhat nebude! A tak krátká trať mohla být pouze na mapě 1 : 10 000 a sprint pouze na mapě ve sprintovém mapovém klíči.

Člověk by si řekl, „no jo, tak udělejme dvě krátké tratě na desítce a je to“, ale ono to tak jednoduché není. Většina našich prostor a skalních oblastí, kde se etapy PP běhají, jsou poměrně malá svou rozlohou a rozmanitá svou horizontální i vertikální členitostí. Mapa by se potom ztratila i papíru rozměru A5 a vůbec umístění kontrol v některých místech by bylo nepřehledné. Mohli jsme generalizovat, ale jsou to prázdninové pohodové závody, kde si závodníci chtějí skály spíše užít. Proto bylo rozhodnuto zachovat „pětku“ za každou cenu. A tak se začaly mapy pro sobotní odpolední etapy předělávat do ISSOMu (mapový klíč pro orientační sprint, pozn. autora).

První a v tomto ohledu průkopnický PP sprint se běžel v roce 2007 na Chocholce, což je hřbet nad meandrem Jizery u Rakous. Jak tehdy vtipně poznamenal tehdejší stavitel Bajeřík, „vedle Čínské zdi jediná věc na Zemi, která je vidět z vesmíru.“ A právě tam padla volba, když se hledala méně chráněná lokalita k Drábovně. Čekalo se, že oproti ní to bude jenom slabý odvar, ale ohlasy závodníků mile překvapily.

A tak právě tam, na Chocholce, se započal vývoj nové disciplíny, která bude PéPéčkám sedět a slušet. Zkoušeli jsme krátký zamotaný lesní sprintík, přes kladné ohlasy bylo slyšet hlasy, že je to zbytečně krátké a závodníci si to ani neužijí. Zkoušeli jsme tradiční lesní – mapově lehký sprint v rychlém lese bez skal. Již na začátku jsem psal, že jsme zkoušeli sprint typu krátký skalní middle na 18-20 minut, kde nám labyrint městských ulic nahradil labyrint skal, přes velmi kladné ohlasy si někteří stěžovali, že to přeci není sprint, ale spíše middle. A neponaučeni z historie jsme vyzkoušeli dokonce PP sprint částečně v urbanizované oblasti. Data byla vyhodnocena, závodníci spokojeni a v roce 2013 jsme si konečně mohli říci. Vyvinuli jsme krátkou trať převlečenou za sprint. Vyvinuli jsme „PP sprint“!

„Nyní je se píše rok léta páně 2016 a já píši příběh o vývoji a vzestupu této, snad i velmi oblíbené, disciplíny. Jenže světe div se, rok 2016 je dalším milníkem, který se snad zapíše do historie PP hezkým písmem, ale již teď je jisté, že do historie PP sprintu písmem černým. Je to totiž rok, kdy se podařilo prolomit ledy. Nejprve nám bylo opět umožněno shora uspořádat rankingovou krátkou trať na mapě v měřítku 1 : 7 500. A posléze i uspořádat z Malé Skály na Drábovně a Kalichu tři lesní etapy. Takže jednak není nutné hledat prostor pro PP sprint v méně chráněném území a druhak není nutné PP sprint pořádat. Prozatím tedy smutný konec jedné mladé disciplíny, ale pevně věřím, že tento konec bude začátkem nové éry a i v ní bude mít PP sprint své místo na slunci.“

Přehled PP sprintů

2007 – Chocholka

Rychlý lesní sprintík ve vrcholových partiích nad meandrem Jizery. V hlavních kategoriích si vítězství odnesli Lucie Krafková (BOR) za 12:59 a Honza Palas (ZBM) za 14:32.

2008 – Hlavatice

Další z velmi rychlých a úspěšných PP sprintů mezi pseudozávrty a skalkami na Hlavatici. Tentokrát vítězně pro pardubickou Martinu Dočkalovou (14:32) a Honzu „Beta“ Procházku (PGP) za 16:23.

2009 – Palda

Lesní sprint z dílny Martina Vlčka v rychlém, lehce zarostlém lese takřka bez skal, velice kladně hodnocený především od JJ. Elitu vyhráli právě Jirka Jansa (CHT) a Simona Karochová (DKP).

*2010 – PP sprint se nekonal kvůli pořádání Euromeetingu, v podvečer byla na programu krátká trať a PP byly třídenní.

2011 – Radeč

Veleúspěšný návrat k PP sprintu ve skalním labyrintu na Radči z mé dílny. Pár zlých jazyků tvrdilo, že to fakt nebyl vůbec sprint. Nebyl, byl to delší PP sprint. 🙂 Vítězství si odnesli tentokrát liberečtí Bohdana Heczková (20:54) a Jakub Škoda (22:00).

2012 – Malá Skála, Vranové

Poprvé v historii částečně urban-sprint v oblasti Hřbitovních skal a obce Malá Skála, místní části Vranové. Ryze dolňková etapa k Drábovně a Kalichu, požadavek CHKO na etapu mimo chráněná území. Rozporuplné hodnocení především od veteránů, spíše velmi kladná od elitních závodníků a od mladších. Vítězně tentokrát pardubická sprinterka Iveta Duchová (16:42) a hradecký Honza Petržela (16:41).

2013 – Borecké skály

Patrik Horák pod mým vedením postavil velmi pěkný lesní sprint, který opět nebyl tolik sprintem, jako spíš PP sprintem. Úvodní skalní labyrint, přeběh údolí a rychlé pasáže na náhorní plošině střídané náběhy do skal. Vítězi se stali domácí Dana Šafka Brožková běhající za Jičín (21:25) a Jan Petržela z OK99 Hradec Králové (18:01).

2014 – Branžež

Rychlá a atraktivní oblast skalních ploten na Branžeži hostila PP sprint 2014, který byl, ač celý v lese, možná nejvíc sprintem. Tratě opět pod mým vedením připravil brácha a vítězně z toho vyšli tentokrát olomoucká Lenka Poklopová (20:20) a žabiňácký Miloš Nykodým (16:51).

2015 – Jezírka

Skalní labyrinty na hřebenech nad známou oblastí Jezírek u Kacanov. Velmi detailní skalnatý terén, ale i velmi kopcovitý a pro sprint na první pohled ne zcela vhodný. I přesto z něj Patrik Horák vykouzlil rychlé tratě s volbami postupů, které v elitě vyhráli kamenická Monika Doležalová (25:15) a brněnský Miloš Nykodým (24:36).

 

Líbí se Vám Příběhy dvou P? Přečtěte si další příběh z tohoto cyklu!